Bulíci a agility :: Mini Pike

09.12.2014 17:00

Plemeno Bulterier a Agility

Agility znamená v překladu hbitost, mrštnost. Již tento překlad může některé majitele bulteriera odradit. Vždyť bulteriér je přeci takový robustný, šlachovitý váleček, co napohled vypadá všelijak, jen ne mrštně nebo hbitě. A zde je zakopán pes, proč se většina majitelů bulteriéra do tohoto sportu nechce pustit. Avšak opak je pravdou. Agility bulteriery velice baví a jejich exteriérové proporce je nijak významně neomezují. Agility je sranda, do běhu se zapojuje i psovod, který po parkuru různě poskakuje, otáčí se, běží rychle, pak zase pomalu, šup sem, šup tam. Bulíkovi to připadá jako neskutečná zábava. A to je právě to, proč se pro agility nadchne snad každý bulík. Jeho klaunská povaha a snaha rozesmát a zavděčit se svému pánovi je nepochybně popohání při tréninkách i závodech tohoto sportovního odvětví. No a co může být lepšího, nežli zábava spojená navíc s pochvalou či odměnou? Není třeba na tuto otázku odpovídat, protože jí zná snad každý správný majitel psa.

Závodně nebo zábavně ?

Pokud se člověk jen trošku podívá do zákulisí agility, ihned zjistí, jaká plemena se tomuto sportu věnují. Oproti bulterierům jsou to plemena vesměs atletická. Nejvíce se v agility objevují border kolie, šeltie, parson russel terrier, jack russel teriér a belgičtí ovčáci. Ale ani ty není problém porazit s bulíkem. Ten, ač je pomalý, tak je na parkuru přesný, není zbrklý a unáhlený. Velice bedlivě sleduje svého psovoda a čte jeho signály (jak zvukové, tak „řeč“ těla). Samozřejmě mám teď na mysli zvíře výcvikově pokročilé. Tím chci říci, že bulterier neudělá moc chyb, na rozdíl od výše zmíněných plemen, která často svého psovoda předběhnou jak fyzicky, tak psychicky a většinou skončí diskvalifikováni. Jedinou překážkou ve sportovní kariéře agility na vyšší úrovni jsou oficiální pravidla. Naštěstí existují OSA (Oblastní skupiny agility), které si dají tu práci a uspořádají závody neoficiální. V takovém závodě se pak upravují pravidla dle libosti organizátora a mnohdy tak, že vyhovují i bulteriérovi.

Bulterier vs. pravidla agility

Kohoutková výška standardního bulteriera není stanovena, ovlivňuje však zařazení do velikostní kategorie. Ta určuje výšku překážek, které pes skáče na oficiálních závodech. Velikostní kategorie jsou následující:

SMALL – S (malý) do 34,99 cm včetně

MEDIUM – M (střední) od 35 cm do 42,99 cm včetně

LARGE – L (velký) od 43 cm včetně

Z toho plyne, že většina bulterierů standardní velikosti spadá do velikostní kategorie L (Large). A zde je ten problém, (hlavně zdravotní) proč se většina bulíků nedostane na oficiální sportovní dráhu agility. Výška překážek dle velikostních kategorií:

Small – S 30 cm ± 5 cm (min. 25 cm, max. 35 cm)

Medium – M 40 cm ± 5 cm (min. 35 cm, max. 45 cm)

Large – L 60 cm ± 5 cm (min. 55 cm, max. 65 cm)

Bulterier zkrátka nemůže skákat překážky vysoké 60 cm, i kdyby chtěl, a i kdyby to zvládal. Když se vezme v potaz kohoutková výška a váha, zákonitě by po čase došlo ke zdravotním komplikacím pohybového aparátu.

Ale jak bylo již zmíněno výše, pořádají se i závody neoficiální, kde se na výškové kategorie nehledí tak striktně a pejskové mohou startovat v nižších kategoriích, než do kterých skutečně spadají.

Máme na výběr

Snad již každý člověk zasvěcený alespoň trochu kynologii ví, že kromě standardního bulteriera existuje i bulterier miniaturní. Minibulů se netýká výškové znevýhodnění popsané výše, hladce spadá do kategorie M, výjimečně i do S. Takže pokud by se někdo chtěl s bulterierem věnovat oficiální agility kariéře, minibul je vhodnější. Minibulíci jsou všeobecně učenlivější, akčnější, pracovitější. Zároveň ale musíte počítat s hyperaktivním zvířátkem, které potřebuje opravdu dostatek vyžití. I zde ale platí, že každé pravidlo má svou výjimku a povaha jednotlivců, jak standardů, tak i minibulů je individuální.

Trénink

Tak, jako u každého jiného kynologického sportu, i u agility platí- čím dříve, tím lépe. Již se 4- měsíčním štěňátkem můžete docházet na cvičák a učit se překážky, které nejsou nebezpečné pro bezproblémový růst malého bulíka. Takovými překážkami jsou např. tunel, látkový tunel a s citem i kladina. Ale není problém začít kdykoliv budete chtít, bulík se pro agility nadchne v každém věku. Bulterier je velice chytré plemeno, avšak nic neudělá zadarmo. Takže se na trénink musí člověk vybavit spoustou pamlsků a hraček a hlavně trpělivostí. Pokud se říká, že pes potřebuje pro práci a správné provádění cviků motivaci, u bulíka to platí čtyřnásob. Z praxe je však na místě upozornit, že bulterier se snadno v tréninku „přetáhne“ a o agility ztratí zájem, resp. nebude tak nadšený. U bulíka prostě platí- méně, znamená více. Navíc s bulterierem není třeba opakovat již naučené. Jak je známo, co se bulík jednou naučí, nikdy nezapomene. Proto je lepší trénink zaměřit na prvky, které se vám nepovedli v závodě a na nové kombinace. Doporučuji s bulíkem chodit na tréninky max. 1x týdně a určitě mu dát přes zimu agilitní půst.

Závěrem

Spousta majitelů svého psa podceňuje a myslí si, že nic jiného nežli „gaučing“ jejich bulík nezvládne. Říkají, že vyskočí maximálně tak na postel. Tvrdí to, aniž by s ním cokoliv zkusili, a pokud to přeci jen zkusí, málokdo se dokáže zakousnout a cvičit, i když to jejich psa baví. Je to veliká škoda, protože agility je jedna z možností, jak lidi přesvědčit, že bulterier není jen zmedializovaný zabiják anebo váleček plahočící se na vodítku za svým majitelem. Ukažme lidem, že bulterier je bystrý a chytrý pes. Dejme jim možnost ho poznat, protože bulterier na závodech agility opravdu vynikne a upoutá pozornost. A i přes to, že si třeba nevyběháte vítězné místo, sklidíte se svým bulíkem na agility obdiv a veliký aplaus v cíli.