Jak Ippi k hluchotě přišel
GENIUS IPPI – M Wild Famy
Už od té doby, co jsem zatoužila po bulíkovi, jsem si přála MINI bulíka. Ale tenkrát se ceny pohybovaly dost vysoko a i pořizovací cena standarda byla pro nás dosti vysoká, ale ne natolik abychom si mohli klasického bulíka pořídit a
tak jsme sahli po Tíce – feně standardního bulíka. Avšak sen o minibulíkovi přetrvával. Už jen proto, že mým koníčkem jsou psí sporty a to především agility. Po dvou letech soužití s Tícou jsme se s přítelem odstěhovali do vlastního hnízda i s Ticinkou. Tíca však začala trpět depresemi ze samoty, jelikož na ni nebyla vůbec zvyklá. Začalo se rozhodovat o parťákovi pro Tícu a tím pádem padl návrh na minibula. I tehdy byla pořizovací cena značně vysoká, ale můj sen jí přebyl, a to také vzhledem k tomu, že mnoho chovatelů si cenu minísků uvědomuje a umožňují psíka splácet postupně.
Začalo tedy „pátrání“. V prvé řadě jsem projížděla internet a zjišťovala, které CHS miníky chovají a to včetně zahraničních. Avšak všude byli vesměs stejné informace. V podstatě jen jména rodičů a následný štrůdl výstavních ocenění. Nikde ani zmínka o zdravotních testech. Ani PLL se tolik neřešilo, protože DNA testy byli zatím „v plenkách“. Proto jsem se rozhodla zavolat MVDr. Pacltové, která miníky chová. Říkala jsem si, že je to člověk, který vzhledem k tomu, že je ještě veterinář, poskytne nejlepší informace. S paní doktorkou jsem probrala vše, tenkrát mi bylo řečeno, že miníci jsou zatíženi jen na luxaci oční čočky, že ostatní nemoce se jich tolik netýkají a proto ani chovatelé netestují na ostatní dědičná onemocnění, která trápí standardní bulíky (hluchota, srdce, ledviny, patella). To byl prý také důvod, proč mnoho chovatelů přešlo od chovu standardů k minísům.
Pak přišla řeč o chovatelských stanicích, tedy téma na konkrétní CHS z které si vezmu miminko. Navrhovala jsem samozřejmě i zahraniční chovky, kterým jsme se vůbec nebránili. Paní doktorka v té době vrh neměla a jedinou CHS, kterou mi doporučila byla Wild Famy. Na její rady a vzhledem k jejím zkušenostem jsem se tedy rozhodla, že si vezmu miminko z této CHS.
Původně jsme chtěli holčičku, žíhanou s bílými znaky, abychom měli doma dvě stejné, ale jednu velkou a druhou malou. Holčičky se však rodili jen bílé a my stále vyčkávali. Avšak jednoho dne (byla to středa) se Ticky deprese ze samoty velice vygradovali. V tu chvíli byl v CHS Wild Fámy vrh, kde byla samá bílá štěňátka, jen dva kloučci žíhaní. Nedalo se nic dělat a plán na holčičku, pro kterou jsme měli i jméno IPPI, se rázem změnil na definitivní rozhodnutí pro chlapečka, kterému jsme však jméno ponechali. V Sobotu jsme tedy vyrazili pro našeho Ippíka.
U chovatelky bylo příjemné prostředí. Velice krásný, moderně zařízený barák. Štěňátka byla v ohrádce v obýváku, který tvořil jakousi prostornou halu. Přišla jsem k ohrádce a nahnula se k miminkům. Všechna se na mě vrhla, skákala na ohrádku, oždibovala mi ruce a prsty. Pak jsem se koukla do rohu ohrádky a tam byl – náš Ippi. Seděl tam jak malá dušička, téměř bez života a jen koukal, jen loupal očkama. Bylo zvláštní, že nebyl tak akční, jako jeho sourozenci. Nicméně to byl můj vysnění minísek, pro kterého jsem si přijela. Také jsem si povšimla, že Ippík měl sestřičku s modrým očkem. Ta šla dle slov chovatelky levněji, protože kvůli modrému oku nemůže do chovu. Než jsme vyplnili smlouvu a prodiskutovali potřebné věci i Ippík „ožil“ a běhal s ostatními po obýváku. Pak jsme ho popadli a vezli si ho domů. Našeho vysněného minibulíka. N cestu vyfasoval startovací balíček granulek, deku načichlou maminkou a sourozenci, nějakou tu kostičku a kabátek na zimu.
Jak první jsem nechala Ippíka vyšetřit na PLL. Stěry sliznice se zaslaly na AHT do Anglie a my s napětím čekali co přijde za výsledek. O tatínkovi se vědělo, že je přenašeč, maminka testy neměla. Po 14ti dnech přišel výsledek – CLEAR (čistý). Měla jsem obrovskou radost, protože čistých zvířat je opravdu pomálu. Když přišel čas, podstoupili jsme vyšetření srdíčka Dopplerem – bez nálezu + SONO ledvin – bez patologie. Zanedlouho jsem mu nechala udělat i UPC testy na H. Nefritis. Výsledek byl také v pohodě. Měla jsem obrovskou radost, že je Ippi zdráv a vzhledem k tomu, že byl chovný i radost z toho, že bude dávat zdravé děti.
Již od začátku našeho společného života jsme se věnovali tréninku agility. Ippík byl velice šikovný, vnímavý a bystrý. Začali jsme jezdit na neoficiální závody agility, na kterých se Ippouš dostával na bednu a to i na první místa. Ippík byl také natolik bystrý, že fungoval a poslouchal bez cíleného výcviku poslušnosti. Na poslušnost a její dotažení k větší dokonalosti, jsme se zaměřili, až když byl Ippimu rok. Vše šlo k jeho učenlivé povaze jako po másle. Můj chlapeček si mě dost hlídal, visel na mě pohledem, očekával povely a pochvaly. Jediný problém byl, když se někde začuchal. Když už byl moc daleko a já na něj zavolala, začal být zmatený, hopsal jak srnka a po chvilce se rozeběhl směr domov. To jsem za ním musela letět a až když jsem byla v dostatečné vzdálenosti a zařvala na něj dost hlasitě, otočil se letěl ke mě, div mě nepovalil a radostně mě vítal, jako by jsme se neviděli celé měsíce.
Když byli Ippoušovi 2 roky, rozhodli jsme se rozšířit naší smečku. Dovezli jsme si holčičku z Maďarska – Pixie. Pixie jsem měla v plánu plně otestovat, k čemuž nás i časem jaksi donutili její špičáky do patra. Do chovu se mohla dostat jedině na výjimku – plně testovaná a čistá na PLL. Když šla Pixlinka na Dopplera, vzala jsem na kontrolu i Ippíka a opět měl srdíčko zdravé. Když měla Pixie za sebou vyšetření ledvin a srdíčka přišel čas na test sluchu. Hluchota se vždy spojovala s bílými jedinci. I když jsem moc dobře věděla, že se to týká i barevných, byla jsem v klidu, protože jsem věděla, že hluchá není a navíc barevní nejsou postiženi tak často. Mluví se spíše o vzácných výjimkách.
24.1.2012 – den před mými narozeninami, jsem vyrazili na kliniku Jaggy na test sluchu. Ippíka jsem nechtěla nechat doma samotného a tak jel s námi. I na kliniku jsem ho vzala, vzhledem k tomu, že byl venku mráz a sníh a v autě by mu byla zima. Přišli jsme na recepci a sestra se mě zeptala, zda půjdou oba. Koukla jsem se na ně a říkám: „tak když už je tu mám, tak vezmeme oba“. Sestra vše vypsala a pak jsme se odebrali do ordinace, kde jsme jim zavedli kanilky. Pak už jsem u vyšetření nebyla. Po nějaké době, kterou jsem strávila v klidu, protože jsem věřila, že je to jen „formalita“ a že budou oba OK, vyšel doktor. Klidným hlasem mi sdělil, že ta holčička je naprosto v pořádku, oboustranně slyšící. Už to mi bylo divné. Proč mluví jen o Pixie ? Vždyť tam byl i Ippík a ten musí být také v pořádku. Pak pokračoval: „U chlapečka to bylo trochu komplikované“. Ufffff, takže jen nějaká komplikace, oddychla jsem si. Doktor pokračoval: „ nepodařilo se vygenerovat křivku, takže jsme mu ucho prokapali, vyčistili, zkontroloval jsem ho. Je naprosto průchozí bez zánětu“. „Proč mi to vykládá ?“ honilo se mi v hlavě? Doktor pokračoval: „ale i přes to všechno, se křivka nevygenerovala, takže chlapeček je hluchý na pravé ucho“. Stála jsem tam, jako kdyby mi právě sdělil, kolik je hodin a venku stupňů pod nulou. Nějak mi to hlava nechtěla pobrat, nebo spíše připustit ten fakt. Jen jsem se zmohla na: „ aha, tak děkuju. Se nedá nic dělat. Miminka mít nebude“. Po cestě domů se mi to v hlavě rozleželo, ale stále jsem si to nechtěla připustit. Ippi ? Ten bystrý, vnímavý a šikovný chlapeček a hluchý na jedno ouško? Seděla jsem nad ním, byl ještě ospalý ze sedace, s lahví vína. Kapky slz mu dopadaly na jeho žíhaný kožíšek. To byla naše oslava BAER testu. Jedinou útěchou mi bylo, že i hluchý pejsek má plnohodnotný život a je skvělým parťákem. A mít dobrého parťáka na dlouhou dobu, je priorita.
Kdybych o hluchotě věděla tenkrát, to co vím teď. Naskytla se mi spousta signálů, které naznačovali Ippošovu hluchotu. Hluchotou bývají často postižena nejslabší štěňátka z vrhu. Lidově se jim říká „vejškrabci“. Když jsem viděla tenkrát Ippíka sedět v růžku porodní bedýnky, zatímco mě jeho sourozenci oždibovali, označení „vejškrabek“ by bylo více než výstižné. Sestřička s modrým okem, byla také další ukazatel možné hluchoty ve vrhu. Ippíkova zmatenost, když se někde začuchal a zběsilé úprky nejkratší cestou domů – špatná lokace zvuku (mého volání).
I dnes, kdy začíná být hluchota přednostním tématem ohledně zdraví, se nacházejí lidé, kteří hluchotu u barevných jedinců zpochybňují. Slyšela jsem i názor, že Ippi hluchý není, že jsme mu špatně nakapali olej do uší. Na to se nedá vůbec nic říct a člověk neví, zda se tomu smát, nebo brečet. Ale asi spíše brečet, protože je vidět, že hluchota je stále u chovatelů a příznivců plemene značně podceňována.
To že mám doma hluchého psa, se nedá úplně svalovat na chovatelku. Každá v tom máme svůj podíl. Nikdo mě nenutil si vzít právě Ippíka – byla to moje volba. Moc dobře jsem věděla, že rodiče nemají testy a přes to jsem si ho dovezla domů. Vůbec toho ale nelituju. Jediné čeho lituji je, že jsem podpořila chov bez testů. Ippi je pro mě nejlepší pes. Je to můj malý chlupatý chlapeček, moje největší láska. Je věrný, poslušný, bystrý a veliký mazlíček. Kdyby se vrátil čas a já přes to věděla, co nás v budoucnu čeká, vzala bych si ho znova. Akorát bych neinvestovala čas a peníze do uchovnění a výstav. Jediné co mě na tom mrzí, je fakt, že stroskotal můj plán, nechat si po Ippim miminko. Jeho povaha a učenlivost je úžasná, škoda že tyto vlastnosti nebude moci předat budoucím generacím.
Mrzí mě, že Ippi je dost příbuzný s minískama u nás v ČR. Jeho příbuzní se hojně používají v chovu a to bez testu na hluchotu. Zjistit, že má člověk jakkoliv postiženého pejska, je obrovským zklamáním. Obzvláště, když má někdo pejska jako dítě, jako parťáka a smysl života a má s ním nějaké plány. Nepřeji to opravdu nikomu. Bylo by vhodné, kdyby někteří chovatelé přestali brát chov jako byznys a začali ho chápat jako odkaz budoucím generacím. Chovatelé by tu měli být pro plemeno, ne plemeno pro ně.
Rozhodnutí vyřadit Ippiho z chovu bylo vteřinové a bez zaváhání. Jednostranná hluchota je dědičně rovna hluchotě oboustranné.